LETECKÝ DEN
JAK JSEM SE PŘESTAL BÁT LÍTAT
Ani nevím proč jsem se bál lítat.Asi to začalo tím,když maminka zakoupila vyhlídkový let nad Chomutovem.Trpělivě jsme čekali na letištní ploše až přistane žlutá Andula.Letiště byla travnatá plocha s různě velkými drny.Konečně k nám dohopsalo něco čemu říkali letadlo.Ještě pořád jsem se těšil,než se otevřeli dveře.Z letadla se začali potácet lidi,kteří měli různou barvu.Někdo byl zelený,někdo rudý,ale těžko jsem hledal někoho kdo by vypadal zdravě.Začali mě přepadat pochybnosti o dobrém nápadu vidět Chomutov z ptačí perspektivy.Poslední nezdravý pasažér opustil letadlo a jala se nastupovat naše skupina.Již vnitřek nevzbuzoval žádný pocit bezpečí.Pár plechů kolem boků letadla byly sedadla.Seděli jsme zády k oknům.No na vyhlídkový let dost divná pozice a to jsme byli k sobě namačkáni jak sardinky.Kapacita práškovacího letadla byla využita a teď už bylo jen na nás jak se ke slibovaným krásným výhledům probojujem .Hluk motoru byl tak velký,že jsme místo mluvení nasadily úsměv číslo tři a přihloupě se na sebe smáli.Motory začínali nabírat otáčky.Všechno se chvělo a jen na očích pasažérů bylo poznat,že ani žaludky nezůstali pozadu.Instinktivně jsem nahmatal trubku nad sebou.Stala se mi oporou.V tom to divně cuklo a začali jsme poskakovat po travnaté ploše za vydatného řvaní štvaného motoru.Museli jsme si dávat pozor,abychom si nepřekousli jazyk.Úsměvy mizeli ze tváří a mi začali mít barvu našich předchůdců.Najednou hopsání přestalo.Byla to úleva,ale jen na chvíli neboť jsme se dotkli opět země.Na podruhé to vyšlo a mi začínali nabírat výšku.Divně to s námi házelo.Asi se do nás opíral vítr.Pomalu jsem si dělal místo a snažil se otočit,abych něco měl ze slibovaných výhledů.Trubku nad sebou jsem se neopovážil pustit.Pohled to byl zajímavý,ale při pohledu na hopsající křídla jsem sevřel trubku ještě silněji,až mi zbělali klouby.Pak jsem si uvědomil,že od té propastné hloubky mě dělí jen divně se chvějící plech na podlaze.Mé madlo teď prodělávalo pevnostní zkoušku.Už to nebylo držení,ale křeč.Při otočce nad Kláštercem,když to pilot položil na křídlo,se mnou lomcoval pocit,že vypadnu.Už jen deset minut a utrpení bude konec.Konečně rozeznávám listy na stromech a i tráva se začíná přibližovat.na můj vkus je to trochu rychlé,ale nakonec velkým žďuchnutím letadlo dosedlo.Krásné drncání znělo jako labutí píseň.Při vystupování z plechové obludy a pohledu na natěšené tváře jsem se přemohl a rozdával úsměvy na všechny strany s přáním „jen si to užijte“!